Také ráda píšu, o čemž se lze přesvědčit na mém blogu Kocomouří kouzlení.

Únor 2013

Kronika mého života, str.367

16. února 2013 v 14:44 | Josef Lada |  Josef Lada
Vzpomínka na Jaroslava Haška:

"Já nikdy mladý psy nebiju, když mi udělají v místnosti nečistotu. Předně k tomu nemám náturu, a za druhý se tím nic nedocílí. Já to dělám jinak, jako nedávno s tím jezevčíkem. Pokaždý, když udělal nečistotu, jsem mu v tom zatočil čumákem a vyhodil ho oknem. A podívej se na potvoru učenlivou! Včera mi udělal zase v pokoji hromádku, já jdu pro něj, ale on sám k tomu přiskočil, zavrtal si v tom trochu čumákem a sám vyskočil oknem!"

Jaroslav Hašek

Kronika mého života, str.170

16. února 2013 v 14:42 | Josef Lada |  Josef Lada

Je známo, že dojmy z dětství mají velký vliv na další lidský život. Vzpomínky na smutné mládí provázejí člověka až do pozdního věku a nezahladí je pak ani dobré živobytí. Ale zato mládí šťastné a radostně prožité je milou vzpomínkou a útěchou v životních strastech. Dětská duše je jako čistá gramofonová deska, do které se vryjí všecky dojmy od nejútlejšího mládí a člověk si je může přiblížit ve vzpomínce i ve věku velmi vysokém.


Kronika mého života, str. 59

16. února 2013 v 14:41 | Josef Lada |  Josef Lada

… mám dojem, že se charaktery změnily, jakoby zregulovaly. Zvláště u sedláků. Je téměř jeden jako druhý… mně je jen líto, že mizí ony jadrné typy lidí, jichž byla dříve plná obec…

Jaké to bývaly typy! Každý řezaný z jiného dřeva a jiného tvaru; jeden z tvrdého habru, druhý ze sukovité borovice, třetí z ušlechtilé lípy. Proto býval jeden od druhého tolik odlišný. Jeden mudrlant a písmák, druhý furiant, ale dříč, třetí rozšafa a poctivec, čtvrtý nenapravitelný, ale vtipný lhář, pátý znalec zákoníku, šestý notorický sudič… Žilo se tehdy mnohem hůře než nyní, a přece bývali lidé veselejší. Uměli dřít do úpadu, ale dovedli se stejně, řekl bych houževnatě veselit.


Kronika mého života, str. 46

16. února 2013 v 14:40 | Josef Lada |  Josef Lada

Tak se mi někdy skoro zdá, jako by mé nejčasnější dětství bylo opředeno jakýmsi kouzlem. Všechno mi bylo tajemné, podivné, bájné, a přece jsem to dětství prožil tak reálně na tak malém kousku země, kolem kachlových kamen a na peci za nimi. Kouzelné mi však připadalo vše, co jsem viděl oknem: stromy obalené bělostnými květy, později ovocem, i v zimě zase holé, zapadlé v závějích sněhu. Má fantazie byla podněcována vším, co jsem viděl i slyšel.


Kronika mého života, str. 21

16. února 2013 v 14:39 | Josef Lada |  Josef Lada
o mamince:

Chodila ještě do staré doškové školy. V zimě musily děti chodit samy do lesa na dříví, nechtěly-li ve škole mrznout. Učily se ve světnici, kde žena kantorova vařila i prala, při čemž jí větší děvčata pomáhala, zatímco starší kluci štípali na dvoře dříví.