Také ráda píšu, o čemž se lze přesvědčit na mém blogu Kocomouří kouzlení.

Duben 2014

Šunkový nářez, str. 215

10. dubna 2014 v 10:33 | Charles Bukowski |  Charles Bukowski

Lidi vždycky mluvili o dobré, čisté vůni čerstvého potu. Museli si pro to vymyslet omluvy. Nikdy nehovořili o dobré, čisté vůni čerstvého hovna. A přitom ve skutečnosti nebylo nic nádhernějšího než dobré pivní hovno - mám na mysli hovno po vypití dvaceti nebo pětadvaceti piv předešlé noci. Aroma takového pivního hovna se šířilo všude kolem a přetrvávalo dobré půldruhé hodiny. Nutilo vás to přijmout fakt, že jste doopravdy naživu.


Šunkový nářez, str. 212

10. dubna 2014 v 10:29 | Charles Bukowski |  Charles Bukowski

Třeba bych mohl žít ze své inteligence. Ta osmihodinová pracovní doba byla nemyslitelná, třebaže se jí téměř všichni podřídili.


Šunkový nářez, str. 137

6. dubna 2014 v 13:12 | Charles Bukowski |  Charles Bukowski

Celý ten zatracený národ blbců řídících auto, jedících, dělajících děti, dělajících všechno tím vůbec nejhorším možným způsobem, jako třeba hlasování pro takového prezidentského kandidáta, který jim nejvíce připomíná je samotné.


Šunkový nářez, str. 132

6. dubna 2014 v 13:12 | Charles Bukowski |  Charles Bukowski

"Chlapečku," řekl jsem, "pojď sem. Mám pro tebe celý sáček hoven obalených v cukru."


Šunkový nářez, str. 131

6. dubna 2014 v 13:11 | Charles Bukowski |  Charles Bukowski

Byly tam tisíce ryb, jedna pojídala druhou. Nekonečná ústa a řitě polykající a seroucí. Celá země nebyla nic jiného než ústa a řitě polykající a seroucí, a šukající.


Šunkový nářez, str. 121

6. dubna 2014 v 10:33 | Charles Bukowski |  Charles Bukowski

Přidávali se ke mně slaboši místo těch silných, šeredové místo těch krásných, poražení namísto vítězů. Jako by to byl můj osud: jít životem v jejich společnosti.

Byl jsem jako hovno, které přitahuje mouchy namísto květiny, po níž touží motýli a včely.


Šunkový nářez, str. 69

6. dubna 2014 v 10:33 | Charles Bukowski |  Charles Bukowski

Kde byli dospělí? Kde byly ty autority? Vždycky přišli včas, aby mě z něčeho obvinili. Tak kde jsou teď?


A já pořád kdo to tluče, str. 134

3. dubna 2014 v 11:32 | Radka Denemarková |  Radka Denemarková
... dnes, místo abychom řešili hrůzy minulosti, začínáme se k nim tulit a hýčkat si je. Abychom vůbec mohli zvolit prezidenta, potřebujeme komunisty. Jaká je asi cena za jejich hlasy? Umělci oněch usmiřujících zábav tomu napomáhají...

A já pořád kdo to tluče, str. 132 - 133

3. dubna 2014 v 11:32 | Radka Denemarková |  Radka Denemarková
Převažující umělecká výpověď o dnešku či včerejšku - pokud neposuzujeme profesní kvality literární či filmové, ale především vnitřní pravdivost, vyznění a morální dopad - tedy ona umělecká výpověď, kterou vítězně zastupují a českou zemí jako nezničitelná loď proplouvají všechna ta báječná, pelíškovitá pupenda, taková výpověď uspává výčitky, obelhává, urychluje mravní rozklad...

To je strašlivé nebezpečí, od kterého se distancujeme. Snaha lakovat minulost narůžovo. Vymalovávat útěšlivý obraz jedné velké národní prima party, smíchávat katy a oběti. Narůžovo, co bylo krvavé. Nikdo nezastírá, že jsme se tehdy nezasmáli, ale drsný humor lze zaznamenat i v Osvětimi, což neznamená, že vyzmizíkujeme fakt, že se jednalo o vyhlazovací tábor...

Autoři takovýchto výpovědí zastírají podstatu, omlouvají totalitní režimy, podporují návrat komunismu, starých dobrých časů. Napomáhají tomu, že si komunisté s konečnou platností oddechli, objali se s ostatními mlaskavými, masitými polibky, co jsme si, to jsme si. Umazávají viny a definitivně pohřbívají oběti, odkopávají je na samotné dno zapomnění, definitivní pohřbení, definitivní. Podtrhují, že oběti byly marné.

Nacismus i komunismus byly lemovány tisíci, miliony mrtvých. Byly založeny na ponižování a týrání, což přece pokračovalo ve věznicích, běžném životě i v letech sedmdesátých a osmdesátých.

A my se tváříme, že tak horké to nebylo. Bylo to vařící!

Ti, co se raději vzdali života než cti a mravních principů, ti vlastně překážejí, o ně se škobrtá a klopýtá, jsou dokladem, že skutečnost se skládá z mikrosvětů, které se nemusejí protnout, nelze je zalátat povrchní bžundou. Jediný obraz se nemůže tvářit, že vypovídá o celku.
Taková díla snímají hříšníkům z beder jejich hříchy, uspávají národ hlubším a sprostším sebeobelháváním. Žijeme v zemi, kde jsou na místě koncentračních táborů výkrmny prasat, kde magistráty a starostové měst i vesnic bezostyšně povolují pochody nacistů, kde se bývalí agenti StB a straniční funkcionáři přerodili v podnikatele a politiky dnešní, kde se roky a roky vlečou soudy s komunistickými zločinci, k nímž se marně vláčejí ti, co chtějí svědčit, a jejich řady řídnou. Ubíjíme je definitivně a ochucujeme to nesmírným ponížením...

A já pořád kdo to tluče, str. 106

3. dubna 2014 v 11:31 | Radka Denemarková |  Radka Denemarková

Dítě je na tomto světě utýráno v momentě, kdy je počato.