Také ráda píšu, o čemž se lze přesvědčit na mém blogu Kocomouří kouzlení.

Květen 2015

Štěstí tady a teď, str. 85

28. května 2015 v 20:40 | Květa Fialová |  Květa Fialová

Jednou se mi zdálo o objetí stromu. Objímala jsem jej a jeho větve se sklonily a objaly mě. Bylo to nádherné!

(Když jdeš do kostela, jsi vinna, tady, v chrámu přírody, však nikdy.)


Štěstí tady a teď, str. 78

28. května 2015 v 20:39 | Květa Fialová |  Květa Fialová

Když hořel oheň, myslela jsem na své nejbližší, na celý svět... Příroda je jediný chrám. Člověk nikdy nemůže vystavět takový kostel, takovou svatyni, jakou vytvořil Stvořitel.


Štěstí tady a teď, str. 62

28. května 2015 v 20:37 | Květa Fialová |  Květa Fialová

Člověk pro svůj vnitřní život nepotřebuje žádné náboženské instituce. Dokonce si myslím, že jsou někdy na překážku. Obřad v kostele je krásný, ale že bych ho potřebovala k vnitřnímu klidu, to nemohu říci. Pro mě je mnohem působivější chrám přírody.


Štěstí tady a teď, str. 49

28. května 2015 v 20:34 | Květa Fialová |  Květa Fialová

Věci jsou neměnné, změníte je jenom svým pohledem. Proto říkám: "Zuzanko, stalo se to, a je to tak, jak to je. Teď je důležité to zvládnout."


Štěstí tady a teď, str. 48

28. května 2015 v 20:33 | Květa Fialová |  Květa Fialová

Mám ráda stáří, protože mladý člověk myslí jinak. Chce to, chce ono. A je to v pořádku, protože potřebuje bydlet, má řadu potřeb. Ve stáří tahle chtění mizí.

Když třeba udělám nějakou kravinu, vzpomenu si na Gogolova slova: "Člověk žije a žije a najednou je z toho taková hovadina, až oči přecházejí."


Štěstí tady a teď, str. 40

28. května 2015 v 20:29 | Květa Fialová |  Květa Fialová

Objímat sochu je nádherné, protože nereaguje.


Štěstí tady a teď, str. 35

28. května 2015 v 20:28 | Květa Fialová |  Květa Fialová

Od patnácti let si píšu deník, protože jediný majetek člověka je čas, jinak žádný majetek nemáme. A je na nás, co s tím časem uděláme.


Štěstí tady a teď, str. 24

28. května 2015 v 20:27 | Květa Fialová |  Květa Fialová

Závislosti, ať už jakékoliv, člověka spoutávají. ... Jen jedinou závislost si pěstuji - závislost na svobodě.


Štěstí tady a teď, str. 17

28. května 2015 v 20:25 | Květa Fialová |  Květa Fialová

Důležité je nechat druhého volně dýchat. Abychom si mohli užít své radosti života.

Bez dětí by byl život pustý. Ženy, které neměly nikdy děti, jsou jiné. Jiné ve smyslu druhu citu, který přináší jen mateřství. Obětování se z radosti. ... bytost jsem si vždycky přála. Hlavně jsem chtěla holčičku.


Štěstí tady a teď, str. 15

28. května 2015 v 20:22 | Květa Fialová |  Květa Fialová

MÁME KAŽDÝ SVŮJ DŮVOD, PROČ JSME TADY. Musíme pečovat o tu svou zahrádku, kterou jsme od našich pradědů a dědů dostali do vínku, zúrodnit ji a nenechat ji ladem.


Šarlák; Šarlák, str. 140

4. května 2015 v 22:16 | Petr Mano |  Petr Mano

Ještě horší to bylo s blížící se půlnocí, kdy lůno tmy vydávalo své potraty, podivné přízračné existence z řad bezdomovců a narkomanů, které podobná místa, kam se Bůh nedívá, přitahují stejně neomylně jako nekrofilní hmyz - tomu byli někteří až překvapivě podobní.


Šarlák; Šarlák, str. 139

4. května 2015 v 22:13 | Petr Mano |  Petr Mano

... nemohl bych ani o jednom z nich říct, jak se jmenuje. Možná i proto jsem se cítil jako někdo, kdo sem nepatří, protože jména jsou tím, co drží skutečnost, bez nich každá vzpomínka připomíná říční dno, přes které se valí voda kalná, stoletá.


Šarlák; V Letech, str. 130

4. května 2015 v 22:08 | Petr Mano |  Petr Mano

Nebe bylo růžové jako muškátový květ, ale všechno kolem páchlo po hovnech.


Šarlák; Vyšší dívčí, str. 104

4. května 2015 v 22:07 | Petr Mano |  Petr Mano

Jenže jak už to chodí, za každým úspěchem, za každým lehkým pšouknutím přijde nakonec lejno velikosti klobásy.


Šarlák; Vyšší dívčí, str. 99

4. května 2015 v 22:05 | Petr Mano |  Petr Mano

Člověk, který nestihne svou dobu, je jako chmýří ve větru, nemá se kde zachytit. Jeho místo je stranou od lidí, v polích za městem nebo někde v hřebčinci, který možná ani není skutečný. Jinam prostě nepatří, a pokud se před ním objeví nějaké lepší příští, bývá to v jeho případě záležitost vyloženě ošidná, vedoucí na scestí.


Šarlák; Za Pazdernami, str. 87

4. května 2015 v 22:02 | Petr Mano |  Petr Mano

Jednou jsme po dobrém obědě seděli na betonovém rantlu přímo u odkalovací nádrže, lízali jsme nanuky, a právě když jsem si dal do pusy poslední kousek oplatky, tak něco zašplouchlo a před námi na špinavou hladinu vyplavalo hovno jako dům, lejno tak obrovské, že to až vyráželo dech, protože víc než lidský výtvor připomínalo dobře živenou kachnu nebo nějaký nafouknutý měch.

... Něco podobného nikdo z nás do té doby nespatřil. Věděli jsme sice, že si velká doba žádá velké činy, ale nemohli jsme pochopit, jak by asi musel vypadat jedinec schopný něco podobného vytvořit.


Šarlák; Za Pazdernami, str. 86

4. května 2015 v 21:57 | Petr Mano |  Petr Mano

O tom, že jsou hovna podivná, neprozkoumaná matérie, nepochyboval ovšem ani on. Upozorňoval mě především na jejich značnou rozdílnost. Některá svou tvrdou skořápkou a lehkostí připomínala bakelitové odlitky, plavala po hladině jako dětské hračky a nenechala se rozbít ani drobným kamením, které jsme na ně házeli, některá slavě, slaboulince svítila a z některých vycházela těžká narkotická vůbě šeříků, sladce omamná.


Šarlák; Za Pazdernami, str. 88

4. května 2015 v 21:52 | Petr Mano |  Petr Mano

... - a lhostejno zda před bouří, nebo jen menším lijákem. Jako kdyby v tom okamžiku chtěla hovna k nebi blíž. A co bylo zajímavé, ke změně počasí mělo dojít třeba až druhý den, ale sračky to věděly mnohem dřív.

Většinou byla olboha ještě jasná a odkalovací nádrže už samy od sebe odpudivě temněly, z jejich hlubin začínaly na povrch vyplouvat strašné věci, odporné a děsivé, hovna se zuby, lejna prokrvená na hřbetě jako električtí úhoři...


Šarlák; Na periferii, str. 63

1. května 2015 v 11:46 | Petr Mano |  Petr Mano

... - což byl snad vůbec první člověk, u kterého jsem si potvrdil v praxi, že zlé duše se rády stahují do některých forem, jako kdyby měly vkus pro určitý lidský typ.


Šarlák; Invalidní bratrstvo, str. 57

1. května 2015 v 11:43 | Petr Mano |  Petr Mano

..., většinou se ani nehádal, jen po člověku během práce občas loupl malýma, jako u svině zkalenýma očima.